Vzpomínky doktorky Giselly Perlové byly jedny z prvních, které vůbec vyšly, a to pouhé tři roky po osvobození. Lze je považovat za nejdojemnější svědectví přeživších i zavražděných z ženského tábora v Osvětimi-Březince.

Pohled doktorky Perlové na události v Osvětimi není jen ryze osobní, ale vypráví také o ostatních vězních, dozorcích či nacistických funkcionářích. Jako gynekolog a porodník působila v takzvané táborové nemocnici a v neblaze proslulé laboratoři Josefa Mengeleho.

Její lékařskou odbornost nacisté zneužili. Zadání, která měla plnit, byla nepochopitelná, vzpírala se jakékoli vědecké i lékařské hodnotě. Marně se snažila objasnit smysl šokujících experimentů, k nimž Mengele používal židovské, romské i ostatní vězeňkyně a při nichž mu musela asistovat. Její roli ji přinutili hrát pod hrozbou smrti zastřelením, bičováním nebo fenolovou injekcí. Jediné, co mohla konstatovat, že účelem i výsledkem Mengeleho výzkumu bylo mučení a zabíjení.

S palčivým sebezpytováním líčí, jak mučivé bylo její rozhodnutí ukončit těhotenství a způsobit smrt dětí, aby zachránila životy několika tisíc žen.

Být doktorkou v Osvětimi vyžadovalo výjimečnou odvahu a obětavost, vážila si respektu, který jí za to projevovaly její spoluvězenkyně. Úžasné je, že si uchovala schopnost cítit náklonnost či lásku k trpícím ženám, dokázala je utěšit a někdy i znovu probudit jejich vůli k životu. Ze svých vzpomínek stvořila naprosto jedinečné svědectví.